Zájezd
Vstupenka

I když ve fotbalu stále ještě hrají velkou roli individuální schopnosti hráčů, čím dál větší roli přebírá týmové pojetí a taktika. Jedním z taktických prvků je i rozestavení hráčů na hřišti.

Fotbalové rozestavení a jeho používání

K popisu rozestavení se obvykle používá výčet hráčů v jednotlivých řadách, tedy v obraně, útoku a záloze, přesně v tomto pořadí. Brankář je vždy je jen jeden, ten proto v tomto schématu nefiguruje. Můžeme si to ukázat na jednoduchém příkladu – formace 4-4-2, jedna z nejznámějších, znamená, že v obraně hrají čtyři hráči, v záloze také a tým má ve hře dva útočníky.

Hráči jsou do schématu nasazováni obvykle podle svých dovedností a fyzických vlastností. Obránci by měli být urostlí, obří ve hře hlavou, záložníci rychlí a techničtí, útočníci by měli být nejlepší střelci. Na levém okraji by měl hrát levák, na pravém pravák. Tak tomu aspoň bylo po dlouhá léta, v dnešním fotbale se cení především univerzálnost a schopnost zastanout různé psoty, často i v rámci jediného utkání.

Týmy navíc často mění rozestavení během zápasu, v závislosti na vývoji skóre či hře soupeře, na zraněných či vyloučených hráčích.

Historie rozestavení a herních taktik

Fotbal ve svých počátcích byl poněkud živelným. Hra byla velmi útočná, obrana měla za úkol vlastně jen rychle vracet míče dopředu, často dlouhými nákopy. Často udávaným příkladem, který najdete skoro v každém článku o fotbalovém rozestavení, je první mezistátní utkání z roku 1972 mezi Skotskem a Anglií. Anglie nastoupila v rozestavení 1-2-7, Skotsko s "opatrnější" sestavou 2-2-6. I přesto zápas skončil bezbrankovou remízou.

Pyramida

Nejstarší a dlouhodobě používáné schéma byla takzvaná pyramida. Rozestavení v ní je většinou variací na 2-3-5. Poprvé se na fotbalových hřištích objevila někdy kolem roku 1890 a týmy ji úspěšně aplikovali až do třicátých let.

Poprvé se objevuje rovnováha mezi útokem a obranou. Tři obránci brání útoky soupeře zónově, doplňují je záložníci, kteří brání zpravidla osobně. Velkou roli v tomto rozestavení hraje střední záložník, jeho úkolem je organizovat útok týmu, zároveň má klíčovou roli při obraně středního útočníka soupeře.

Ve třicátých letech představil italský národní tým pod vedením Vittoria Pozzo variantu 2-3-2-3. Stažením dvou útočníků na úroveň přední linie zálohy dokázal Pozzo vytvořit dominanci týmu ve středu pole, posílit defenzivu a umožnil týmu efektivní využívání protiútoků. Italský národní tým vyhrál s tímto rozestavením světové šampionáty v eltech 1934 a 1938.

WM

Když se ve dvacátých letech změnilo pravidlo o ofsajdu ve prospěch útočné hry, bylo třeba nějak eliminovat nebezpečí středového útočníka soupeře. Trenér Arsenalu Herbert Chapman přišel s formací 3-2-2-3, která na hřišti po spojení obranných a útočných postů pomyslnými liniemi připomínala písmena M a W.

Chapmanovu formaci zkoušelo více anglických klubů, ale žádný nedokázal zopakovat úspěchy Arsenalu, za kterými ležela zejména osobnost Alexe Jamese, jednoho z prvních záložníků na pozici tzv. "playmakera", tedy tvůrce hry.

Formaci WM oprášil v roce 2016 bývalý hráč Arsenalu Patrick Vieira, po svém příchodu na trenérský post New York City FC. Variantou na WM je také maďarské rozestavení WW, tedy 2-3-2-3, používané v padesátých letech.

V padesátých a šedesátých letech postupně formace WM krystalizovala do systémů 3-3-4 a 4-2-4. S rozestavením 3-3-4 oslavil Tottenham Hotspurs v roce 1961 double. V roce 2006 oslavila tato formace krátký návrat na výsluní, FC Porto takto dokázalo vyhrát portugalskou Primeira Liga.

Rozestavení 4-2-4 vzniklo nezávisle na sobě v Maďarsku a Brazílii, kladlo velké nároky na taktickou a technickou vyspělost hráčů. Tým s tímto rozestavením hrál efektivně vlastně s šesti útočníky a šesti obránci. Relativně velký prostor ve středu pole ponechával obráncům možnost zapojovat se do útoku, ať přihrávkou, nákopem nebo postupem s míčem u nohy.

Technicky náročný styl sedl Brazilcům výborně. Jako první jej adoptovaly týmy Palmeiras a Santos, brazilský nároďák s ním slavil triumfy na Mistrovství světa 1958 a 1970. Rozestavení se rychle šířilo, skotský Celtic s ním vyhrál Evropský pohár v roce 1967 a hned v následujícím roce se probojoval do finále znovu, i když odešel poražen.

Styly, které dnes již označujeme za klasické či historické, se udržely ve fotbale ještě v osmdesátých letech, pak už přišel nástup těch moderních, v čele s 4-4-2. O těch si něco řekneme příště.